Tru Calling - 2x09 - Broken Rules

"… Vlásečnice, nebo-li kapiláry jsou tenké cévy, které propojují tepny a žíly. Jejich průměr se pohybuje mezi 5 a 20 µm a délka kolem 0,5 mm. Krev v nich proudí rychlostí asi 0,5 mm/sec-." Brebentila Tru a ukazováčkem pravé ruky pravidelně bubnovala do stolu.

"Řekl ti už někdy někdo, že z toho učení jednou zmagoříš?" Zaklepal si na čelo Harry a dál si vykládal pasiáns.

"A řekl už tobě někdy někdo, že tvoje rady mají cenu asi tak stejně jako oteplovačky v rovníkové Africe?" Hodila po něm Tru zvýrazňovač, kterým pracně podtrhávala nejdůležitější informace.

"Hahaha, moc vtipný. Já to myslel dobře. Všeho moc škodí. Budeš se to učit pořád dokola tak dlouho, až z toho budeš mít v hlavě vlásečníkovej guláš."

"Když už, tak vlásečnicovej ty pako."

"Dyť je to fuk." Mávl rukou a dál do Tru klavíroval.

Tru kývala hlavou, ale přitom Harrisona vůbec neposlouchala. Při učení si vyvinula nádhernou schopnost všechno vnímat "jedním uchem tam a druhým ven."

"…na odstupu kapilár z arteriol jsou tzv. prekapilární svěrače - svalová vlákna, která stažením uzavřou vstup krve do kapilár."

Harry si lehce povzdechl a myslel si svoje. Nějak mu ne a ne padnout srdcová dáma, kterou tak zoufale potřeboval do postupky. Jako by ho někdo sledoval jestli nepodvádí, tajně zalovil v druhém balíčku karet a potřebnou kartu nenápadně položil na požadované místo…a je to.

"Někdo klepe, neslyšíš?" Houkl Harry na Tru, když slyšel dvojité zaklepání na dveře.

"To by tě ubylo kdybys šel otevřít?" Zvedla se Tru a při cestě ke dveřím uštědřila Harrymu letmý pohlavek.

"Aspoň si trochu okysličíš ty svoje kapiláry a bude ti to líp pálit." Rýpnul si Harry a sám se své poznámce musel usmát. Dneska perlí.

"Ahoj, konečně jsi tady. Z Harrisona už mám hlavu jako meloun." Usmála se s úlevou Tru a líbla Jensena na uvítanou.

"Tak to jsem rád, že jsem tě přišel vysvobodit." Odpověděl Jensen a vešel do bytu.

S Harrisonem se přivítali jako staří známí už nacvičeným stiskem ruky, jenž měl svá přesná pravidla, která Tru nikdy nepochopila a ani se o to nesnažila. Jako by si nemohli jenom říct "čau" a je to.

"Hm, pasiáns… to je hra osamělých mužů, nebo ne?" Podotkl Jensen, když viděl rozehranou hru na stole.

"Nebo hra mužů, který bolí hlava z toho, jak jejich sestra pořád blábolí nějaký medicínský nesmysly." Řekl ztlumeným hlasem Harry a dloubl významně do Jensena, zatímco Tru šla postavit na kafe.

"Vidím, že Harrison moc pochopení pro nároky profesora Higinse nemá." Zavolal Jensen směrem k Tru.

"Harry nemá pochopení pro žádnou činnost, která souvisí s knihami." Upřesnila Tru a donesla Jensenovi hrnek kafe.

"Tak jo vy dva, ponořte se tady do těch svých tepen a já jdu raději dělat něco záživnějšího. Adios amigos." Zamával oběma a vyběhl z bytu.

"Tvůj bratr mě asi nikdy nepřestane udivovat." Usmál se Jensen a přitáhl si Tru k sobě.

"Tak to jsme dva. Vždycky, když už si myslím, že mě Harry ničím nemůže překvapit, udělá něco, čímž mě totálně vyvede z omylu." Přitakala souhlasně a políbila Jensena.



"Můžu?" Zeptal se Jack familiérně sekretářky, jež střežila Richardovi dveře jako ostříž, a hlavou kývl směrem k jeho kanceláři.

"Myslím, že vás očekává." Přikývla na souhlas sekretářka.

Jack na ni mrkl a napochodoval dovnitř.

"Dlouho jsi tu nebyl." Konstatoval bez pozdravu Richard a zavřel papírové desky, které měl před sebou na stole.

"Snažím se pracovat trochu samostatněji. Myslel jsem, že budeš rád." Uculil se Jack potrhle.

"Tvá samostatnost mě samozřejmě těší, ale na druhou stranu bych ti byl vděčen, kdybys mě alespoň průběžně informoval o tom, jak se věci mají."

"Pokud máš na mysli svou dceru a syna, tak mám, dá se říct, všechno pod kontrolou." Řekl zaobaleně Jack.

"No, soudě podle tvého posledního výkonu, bych to nenazval "pod kontrolou". Tru ti zase pěkně vypálila rybník, nemám pravdu?" Vytkl Jackovi Richard jeho poslední prohru.

"No pokud to chceš brát takhle, tak vzhledem k našemu předposlednímu kolu by to bylo 1:1." Pokusil se Jack chabě hájit.

"K sakru Jacku!" uhodil Richard do stolu až všechny věci o milimetr poskočily, "Ty přece nemůžeš jenom dorovnávat úspěchy, kterých dosahuje Tru. Pokud jsi nezapomněl, tvým úkolem je, ji zničit. Zajistit, aby přestala dělat to, co dělá. Úplně! Ty to pořád bereš jako hru na kočku a myš." Rozlítil se.

"Pomalu, pomalu," zbrzdil Jack Richarda, nelíbilo se mu, když ho napomínal jak pětiletého kluka, "jsem si dost dobře vědom svého úkolu, i toho, že působení Tru na tomhle světě je pro nás víc než nežádoucí. Ale to ji mám ve spánku udusit polštářem, nebo co? Sám víš, jaká Tru je… není hloupá a jen tak na něco neskočí. Už jsme se přesvědčili, že nebude snadné se jí zbavit a bude to chtít hodně času a úsilí. Tak to nech s dovolením na mě, ale nečekej, že to bude otázka pár dnů… prostě jen musí přijít správný okamžik a pak se vše vyřeší samo." Přesvědčoval Jack Richarda, že má skutečně vše pod kontrolou.

"Jen doufám, že víš, o čem mluvíš. Nečekej ode mě teď nějaké větší zapojení. Po tom debaklu s Harrisonem, kdy jsem o fous unikl totálnímu prozrazení si teď budu dávat zatraceně větší pozor." Řekl Richard a přeběhl mu mráz po zádech při vzpomínce, na onu osudnou hádku s Harrisonem, kdy Harry zjistil pravdu o Richardovi a o tom, že se s Jackem znají.

"Jak říkám. Nech to na mě. Vím, co dělám." Ujistil ho sebejistě Jack.

"Jen aby." Odpověděl trochu pochybovačně Richard.



"Na co myslíš?" Zeptala se s úsměvem Tru, když si během listování v učebnici všimla, že Jensen hledí do naprostého prázdna, s kamenným výrazem ve tváři.

"Jensene?" Zopakovala svůj dotaz, protože Jensen nějak nevnímal.

"Uh, promiň. Zamyslel jsem se." Odpověděl Jensen bez jakéhokoliv náznaku úsměvu. Ve tváři neměl absolutně žádný výraz.

"Vypadal jsi, že jsi myšlenkami tisíce mil odsud." Pokusila se ho Tru škádlivě pocuchat ve vlasech.

"To se ti zdálo." Vysmekl se z jejího objetí a postavil se k oknu.

Kdyby tak věděla, na co zrovna myslel… tohle nutkání bylo čím dál častější a intenzivnější…

Tru na něj udiveně hleděla. Poslední dobou nastávaly chvíle, kdy měla pocit, že s ní je v místnost jiný člověk. Jako by se úplně ztratil ten Jensen, se kterým se seznámila. Ten obyčejný, usměvavý kluk, který se občas trápil, ale hned měl zase pusu od ucha k uchu. Nejhorší bylo, že nevěděla čím to je a vinu přisuzovala pokaždé sobě. Možná Jensen tuší, že k němu není upřímná. Možná by mu taky měla říct pravdu! Vždyť když už to Davis prozradil i Carrie, co na tom sejde. Pokazila to s Lucem a nechce tu samou chybu opakovat podruhé… jenže co když je problém někde jinde? Jensen se začal chovat jinak až potom, co mu Tru zachránila život… co když

"V kolik hodin tě ta zkouška zítra čeká?" Zeptal se Jensen z ničeho nic, protože viděl, že se Tru ve tváři rozprostřel starostlivý a podezřele zamyšlený výraz a to pro Jensena nevěstilo nic dobrého. Hlavně na sobě nedát nic znát. Nasadit poklidný a spokojený výraz a je to.

"Ehm…jdu tam zítra hned po práci, mám termín na 16:00." Odpověděla suše a předstírala, že má teď nejvíc na pilno skládat učebnice a poznámky do úhledných komínků.

"Takže bysme to pak večer mohli jít rovnou někam oslavit?" Pokusil se Jensen.

"Nevím, jestli bude co."

"Ale jdi, Higins je sice postrach celé fakulty, ale o tebe strach nemám. Vytřeš mu zrak." Posadil se vedle ní a líbnul ji na ucho.

Tru ucítila zase ten nepříjemný pocit okolo žaludku a na zádech mravenčení.

"Díky. Už je pozdě a měla bych se na to ještě v klidu podívat. Nevadí, když zavolám zítra?" Pokusila se Jensena elegantně vypakovat z bytu.

"Dobře, tak se zítra ozvi. Zlom vaz." Popřál jí hodně štěstí a vyšel z bytu s propalujícím pohledem Tru ve svých zádech.



Jack procházel tmavou ulicí. Všude kolem byla tma a chladno. Rozhlížel se kolem sebe, ale všechno viděl hrozně rozmazaně. Snažil se jít dál, ale musel se orientovat pouze podle zdí kolem sebe, aby vůbec mohl udělat krok. Slyšel v dálce neidentifikovatelný zvuk… nevěděl co je to, ale nutilo ho to, jít za tím… po několika metrech si všiml, že v dálce před ním se rozprostírá cosi světlého. Jako by se snažil zachránit, rozběhl se za tím světlem a utíkal, co mu síly stačily. Sotva popadal dech, ale nepřestával utíkat. Jenže čím usilovněji utíkal, tím rychleji se mu jeho cíl vzdaloval. Najednou přestal cítit pevnou půdu po nohama a padal... neznámo kam.

"Sakra." Vydechl udýchaně a celý zpocený se Jack posadil na posteli.

Už několikátou noc se mu zdá stále ten samý sen. Utíká tmavou uličkou a snaží se doběhnout neznámo kam. Jenže než se dostane k cíli, vždycky se probudí.

V krku měl strašné sucho, a tak se šel do kuchyně napít. Sakra, co tenhle sen znamenal? To by ho tedy opravdu zajímalo!



"….ačkoli jsou kapiláry nepatrných rozměrů, jejich celkový průřez..." Kolovalo Tru hlavou i ve spánku. Nebylo tedy divu, že se ráno probudila sice po osmihodinovém spánku, ale cítila se, jako by někde proflámovala celou noc. Sakra, ten Harry měl asi pravdu, měla si dát už večer pauzu a nechat hlavu odpočinout.

Šla tedy nachystat vodu do kávovaru a zatímco čerstvý a lahodně vonící mok odkapával do připravené konvice, Tru se šla trochu probrat do sprchy…

…po vlažné sprše, dvou hrncích kávy a třech toustech s marmeládou se cítila jako nový člověk. Chvíli zapřemýšlela, jestli se má rovnou obléknout do kalhot a halenky, ve kterých chtěla jít na zkoušku, ale pak usoudila, že se raději ještě potom skočí převléknout, takže na sebe hodila oblíbené džíny, červenobílé proužkované tričko a trošku teplejší bundu. Na nohy si obula pohodlné šněrovací boty a vyrazila z bytu…

Vyšla z výtahu a zrovna jí začal zvonit mobil, tak zalovila v kabelce. Volal Harrison.

"Zdravím paní doktorko," zahalekal do telefonu Harry, " jak jste se na tu zkoušku vyspala?" Vyzvídal.

"No zrovna do růžova ne, ač nerada, musím uznat, že jsi měl pravdu. Asi jsem se učila tak moc, že to bude spíš na škodu." Uznala poraženě.

"No vidíš, kdybys jednou poslechla--" chtěl si rýpnout Harry, ale v půli věty se zarazil.

"Copak, neuslyším tvoje tolik vytoužené "já ti to říkal"?" Ušklíbla se Tru a vešla do kanceláře, kde seděl za stolem Davis. Kývla na něj na pozdrav a jednou rukou si začala svlékat bundu a oblékat plášť. Druhou rukou přidržovala mobil, aby jí nespadl.

"Sakra, polil jsem se kafem." Zaklel Harry a usykával, jak mu horká káva opařila ruku.

"To máš z té škodolibosti." Usmála se blahosklonně a se zadostiučiněním Tru.

"No jo. Hele, tak se odpoledne před tím nanicovatým panákem předveď a ať máš za jedna. Ne že mi uděláš ostudu." Popíchl ji naposledy.

"Neměj péči, bratříčku. Ahoj." Rozloučila se vesele a položila telefon.

"Vidím, že jsi dneska dobře naladěná." Poznamenal Davis.

"A víš, že docela jo? I když je to vzhledem k okolnostem dost zvláštní." Zamyslela se Tru a zvlněné vlasy, které jí dosahovaly skoro do poloviny zad si stáhla do ohonu.

Davis si ty "okolnosti" samozřejmě hned vztáhl na svou osobu a začal znovu vytahovat onen incident s Carrie.

"Tru, co se týče toho…" Nakousl větu.

"Zadrž," skočila mu Tru do řeči a popošla blíž k jeho stolu, "už se neomlouvej. Vím, že jsi to myslel dobře a i když pořád neschavaluju, co jsi udělal, nechci, aby ses tí zbytečně dál trápil. Nebudu zastírat, že mi to ublížilo, ale jednal jsi holt jako zamilovaný muž a ti vždycky jednají trochu sobecky." Mrkla na něj Tru.

Davis byl jejím nejlepším přítelem a chyběly jí jejich dlouhé rozhovory, kdy debatovali o všem možném.

"Takže chceš říct, že…"

"…že to hodíme za hlavu. Vše odpuštěno." Vyslovila Tru slova, na která Davis už nějakou dobu čekal.

"Ani nevíš, jak se mi ulevilo." Vydechl Davis a bylo na něm opravdu znát, že mu spadl kámen ze srdce.

Trochu neohrabaně se postavil a udělal menší krok směrem ke Tru. Rozpačitě se k ní naklonil a když Tru pochopila, že ji chce obejmout, byla trochu překvapená, ale ráda jeho objetí opětovala. I když z toho byly oba trochu na rozpacích, nemuseli se k tomu už ani jeden dál vyjadřovat a oba věděli, že od téhle chvíle mezi nimi zase zavládne klid a pohoda, jako po všech menších rozepřích předtím.

"Tak co, máš chuť se mrknout na mrtvolu?"

"Sem s ní." Zakřenila se Tru na Davise a oba odpochodovali do krypty pro tělo…



"Co se ti proboha stalo?" Zhrozila se Avery při pohledu na Harrisonovu rudou a napuchlou ruku.

"No co, trochu jsem se opařil." Ošil sebou Harry a sedl se naproti Avery. Přišel jako obvykle pozdě, ale to už Avery moc neřešila, věděla, že některé zlozvyky prostě Harrisona neodnaučí a spíš si na ně bude muset zvyknout.

"Trochu? Vypadáš jako bys strčil ruku do kotle s vařícím olejem." Uchichtla se, ale když viděla Harryho pohoršený výraz, soucitně pokývala hlavou.

"Měla bys mě litovat. Vylil sem na sebe celý kelímek s kafem. Nutno podotknout, že to byla chyba Tru, zrovna jsem s ní telefonoval." Doplnil na svou obranu.

"Ty můj chudáčku, to abych ti objednala dvojitou porci hranolek." Chlácholila ho Avery a dramaticky mu pofoukala opařené místo.

Tohle by si dal Harry líbit…

"Neměla bys už jít?" Připomenul Davis Tru její zkoušku.

"No vidíš, málem bych zapomněla. Musím se ještě skočit převléct. Zvládneš to tady už sám?" Zeptala se Tru starostlivě, protože tam pořád bylo dost práce.

"Jasně. Jako bys mě neznala. Pitvy, ticho, klid a samota. To je moje." Pokusil se zavtipkovat Davis.

"Proč já nikdy nevím, kdy žertuješ a kdy mluvíš vážně." Zamyslela se s úsměvem Tru.

"Upaluj už a hodně štěstí." Pobídl ji Davis.

"Díky. Dám vědět, jak jsem dopadla." Zamávala mu a vyběhla z kanceláře.



Domů přiběhla celá udýchaná, shodila ze sebe džíny a rychle si oblékla připravené kalhoty a halenku. Popadla klíče a vyletěla z bytu jako blesk. Měla přesně dvacet minut na to, aby dorazila do školy, takže měla co dělat…

"Á slečna Davisová nás poctila svou oslnivou přítomností." Neodpustil si profesor Higins jízlivou poznámku, když se Tru přiřítila chodbou jako velká voda a málem do obávaného profesora vrazila. "Dobrý den… totiž promiňte." Pokusila se na profesora křečovitě usmát, ale zbytečně. Higins už o ni ani pohledem nezavadil a zmizel v posluchárně, kde už na jeho mučení čekal první student.

"Pěkně to začíná." Ulevila si pro sama po sebe a shodila ze sebe bundu, jak byla celá uřícená.

"Jdeš k Higinsovi poprvé?" Ozvala se drobná blonďatá dívka vedle ní.

"Uhuh." Přikývla Tru směrem k dívce, ještě docela plná nadějí.

"Já už jdu potřetí," zbavila jí jejího klidu, "Higins je známej tím, že každýho prváka na poprvé pěkně vydusí ve vlastní šťávě."

Tru se na ni zděšeně podívala, ale už nestihla nic říct, protože se z posluchárny ozvalo:

"Slečna Davisová může vejít."

Tru si vytáhla index a vydala se vstříc krvežíznivému profesorovi. Ve dveřích se míjela se sympatickým klukem, jeho výraz ve tváři dával jasně najevo, že u něj tedy rozhodně není co oslavovat.

"Takže slečno Davisová, povězte mi na začátek třeba něco o vlásečnicích." Vynesl Higins svou první otázku a Tru spadl ze srdce takový kámen, že ta rána byla málem slyšet.

"Vlásečnice, nebo-li kapiláry jsou tenké cévy, které propojují tepny a žíly. Jejich průměr se pohybuje mezi 5 a 20 µm a délka kolem 0,5 mm. Krev v nich proudí rychlostí asi 0,5 mm/sec. a odstupu kapilár z arteriol jsou tzv. prekapilární svěrače - svalová vlákna, která stažením uzavřou vstup krve do kapilár. Ačkoli jsou kapiláry nepatrných rozměrů, jejich celkový průřez je asi 500 - 700 krát větší, než průřez srdečnice, největší tepny v lidském těle." Odříkávala Tru sebejistě jako by profesorovi právě líčila svůj nedělní oběd.

"Výborně. Tohle vám jde znamenitě. Nebudu vás už dlouho trápit, ale přece jen mi ještě řekněte o mízních cévách." Rozhodl se nakonec.

"Mízními uzlinami… neboli… ehm…," Tru si mírně odkašlala, aby nabrala dech a v hlavě si trochu srovnala další myšlenku, která byla mírně řečeno, dosti rozostřená," …mízními uzlinami procházejí mízní cévy, které mají velký význam při ochraně organizmu před cizorodými látkami." Vypotila ze sebe nakonec.

"Dobře a dál?" Dožadoval se delší odpovědi.

"Dochází zde k filtraci mízy a vznikají tu…" Tru sebou nepatrně ošila a po zádech ji začal stékat tenký proužek potu.

"No, co vzniká?" Pobízel ji profesor a začínal se pomalu mračit, což Tru vůbec nepomáhalo.

"Vznikají tu…" Sakra, co tam vzniká, jak to jen bylo do pytle!

"No přece lymfocity, neboli bílé krvinky. Je mi líto slečno Davisová." Zavrtěl hlavou.
"Uvidíme se znovu. Příště se to naučte taky takhle pěkně, ale všechno." Podal jí index, kde neudělal ani jedinou čárku a vyprovodil jí nemilosrdně z posluchárny, čímž zpečetil její osud a další dny úmorného učení.

Než ze sebe stihla cokoliv vymáčknout, zabouchl jí dveře přes nosem.



Tru vycházela ze školy tak rozčílená, že si nevšimla u východu jednoho schodu, zaškobrtla a při klopýtnutí si zlomila podpatek levé boty vejpůl.

"Sakra," ulevila si nasupeně Tru, "to je teda den!" Nakrknutě mrskla podpatkem do křoví.

Jenže najednou jakoby koutkem oka ve vteřině zahlédla, jak se podpatek bleskovou rychlostí přilepil zase k botě…

"To se mi snad…"

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

"…zdá." Dokončila Tru větu a když se trochu vzpamatovala, uvědomila si, že drží v ruce zvýrazňovač, před sebou má rozložené učebnice a Harrison vedle ní vykládá karty.

"Co se ti zdá?" Zeptal se nechápavě a dál pečlivě rovnal karty na sebe.

Tru seděla ještě pár vteřin jako opařená a koukala před sebe do prázdna. Nevěřila vlastním smyslům. Tohle musí být nějaká šílená noční můra.

"Už zase." Dostala ze sebe po chvíli, kdy si uvědomila, že jde o holou realitu.

"Co zase? Ségra tobě už z toho učení fakt definitivně hráblo." Zaťukal si na čelo Harry.

Tru po něm mrskla zvýrazňovač.

"Au!" Zakňučel Harrison, ale hned věnoval Tru plnou pozornost.

"Vrátil se mi den." Informovala ho Tru a přeběhl jí při tom vědomí mráz po zádech. Sakra, tohle není v pořádku, něco se muselo stát.

"Fajn. To máš říct hned," kývl uznale hlavou, "kdo umřel?" Zeptal se bezelstně.

"Nikdo." Odpověděla suše.

"Takže nevíš, kdo to byl. To je blbý, to budeš mít docela komplikovaný ho najít a…" Rozváděl svou teorii Harry a důležitě pokyvoval hlavou.

"Když říkám nikdo, tak myslím NIKDO." Zopakovala Tru.

"Jo, to už jsi přece říkala." Nechápal Harrison, proč mu to Tru opakuje, jako by byl nahluchlej nebo co.

Tru se na něj zahleděla s výrazem "trpělivě-čekám-až-to-těm-pomalejším-dojde".

"Počkej… chceš říct, že jako neumřel nikdo??" Vydechl Harrison šokovaně, jako by objevil bůh ví co a jako by to Tru předtím už dvakrát neřekla.

Tru slabě přikývla a přemýšlela, co bude dělat. Musí sehnat Davise.

"Ale to není možný. Někdo umřít musel… Musel, jinak by se ti nevrátil den přece, ne?" Nemohl to Harrison rozdýchat.

"Ledaže…proboha! Neumřel jsem zase já, že ne?!" Zděsil se dramaticky při pomyšlení, že by mu šlo zase o krk.

"Ne, ale mohlo by se ti to stát, jestli se neuklidníš a nepokusíš se mi pomoct tomu přijít na kloub." Zchladila ho Tru.

"Ok, už mlčím, povídej." Odpověděl s respektem Harry a na důkaz zamkl pusu na imaginární klíč a hodil ho za sebe.



"Někdo zvoní." Oznámil Harrison Tru, jako by byla hluchá a neslyšela zvonek u bytu sama.

Jenže Tru byla opravdu tak hluboce zabraná do svých myšlenek, že ho vůbec nevnímala.

"Sakra, to bude Jensen. Úplně jsem na něj zapomněla." Uvědomila si Tru, že je s Jensenem na dnešní večer domluvená.

Pak si ovšem vzpomněla, jak se "včera" choval divně a došlo jí, že nemá nejmenší chuť se s ním vidět.

"Ahoj." Usmál se na ni mezi dveřmi a chtěl vejít.

"Ahoj, poslyš, strašně mě to mrzí, ale budeme to muset nechat na jindy. Teď mi volal Davis a potřebuje něco nutně v márnici, musím za ním." Zalhala téměř profesionálně Tru, až ji to samotnou polekalo.

"No tak jo… když to je tak nutný." Odpověděl Jensen, ale jakoby měl v očích zase ten neutrálně mrtvý výraz, který Tru tak děsil.

"Myslel jsem, že budeš zahrabaná v učebnicích, když tě zítra čeká Higins…" Připomněl.

"Jo, to jo. Ale myslím, že jsem připravená dobře. Nemůže mě ničím překvapit." Vysvětlila Tru. Kdyby tak Jensen věděl, jak je její tvrzení doslovné. Higins ji opravdu nemohl ničím překvapit a ty lymfocity mu zítra nedaruje.

"Ok, tak to jo." Odpověděl chladně.

Naštěstí se do všeho vložil Harrison a zachránil situaci.

"Hele brácho, zrovna jsem chtěl zajít na pivo, nepřidáš se?" Navrhl Harrison, když viděl, že se Tru potřebuje za každou cenu dostat ven.

"Ok, proč ne." Souhlasil Jensen.

Harrison si v tu chvíli ani sám nebyl vědom toho, že tímhle tahem zachránil "kůži" nejen Tru, ale i někomu jinému…

"Tru, co tady děláš? Službu máš až zítra, ne?" Koukal Davis zmateně, když se Tru přiřítila do márnice.

"Radši se ani neptej." Dostala ze sebe Tru a musela se chvíli vydýchat, protože nemohla popadnout dech.

"Co se proboha stalo? Víš já, dobře že jsi tady… potřeboval jsem si s tebou promluvit. Chtěl jsem ti říct… totiž, abys věděla, že…" Soukal ze sebe Davis.

"Davisi, omluva přijata. Podruhé." Významně zvedla obočí a udělala pár kroků ke kávovaru, kde si nalila šálek horké kávy.

"Počkej, chceš říct…?"

"Jo, přesně tak. Tuhle konverzaci jsme spolu už vedli. Davisi, vrátil se mi den. Jenže…" Ani to ze sebe nedovedla dostat.

"Co se stalo? Kdo umřel?"

"Nikdo. Právě že nikdo. Den se mi vrátil jen tak. Nikdo mě o pomoc nepožádal. Jestli někdo zemřel, tak nemám tušení kdo to byl, ani kdy se to stalo." Vysvětlila sklíčeně.

"Páni, tak to tu ještě nebylo." Hvízdl uznale Davis a posadil se do křesla.



"Co to do prdele zase bylo?" Prosedil mezi zuby Jack.

Stál ve své kuchyni a zběsile přemýšlel nad tím, co se právě stalo. Místo obvyklého záblesku posledních vzpomínek mrtvého mu hlavou probleskla pouze několikavteřinová vize svého vlastního snu. Toho, který se mu zdá už několik nocí po sobě…

"Už se stalo dost divných věcí, počínaje několikanásobným vrácením jednoho dne, přes to, že jsem zachraňovala současně dva lidi… i to, že jsem nevěděla, kdo mě o pomoc požádal. Ale, aby se mi den vrátil jen tak sám o sobě? Bez těla? Tohle není v pořádku…" Kroutila nevěřícně hlavou Tru.

"A nevzpomínáš si na nic zvláštního? Nestalo se něco neobvyklýho, něco… cokoliv." Snažil se to Davis pochopit.

"Nic o čem bych věděla. Teda pokud mi osud nedává jen tak druhou šanci zopakovat si zkoušku u Higinse." Zasmála se zoufale.

"Takže jsi neudělala zkoušku…zajímavé." Kývl zamyšleně hlavou.

"Ujišťuju tě, že tím to určitě nebylo. Ovšem uznávám, že zítra na tu zkoušku půjdu s mnohem větším klidem, když vím, že mě nemůže nachytat." Našla si Tru alespoň něco pozitivního.

"No, myslím, že máš pouze jedinou možnost," pohlédl na Tru s vážnou tváří, "pouze jediný člověk, může vědět něco, co ty ne."

"To snad ne." Zhrozila se Tru.

"Ale ano. Musíš zajít za Jackem. Jestli ti do toho může někdo vnést trochu světla, tak je to Jack."

Tru se na Davise zhrozeně podívala. Jenže měl pravdu…