Tru Calling - 2x08 - Memory Error

Tru měla pocit, jako by jí na oční víčka tlačilo snad tisícitunové závaží. Ztěžka otevřela oči. Prudké denní světlo na chvíli její zrak ochromilo a chvíli trvalo, než si přivykla na tak silné osvětlení. Zmateně se dívala kolem sebe…

"Co to sakra…" Vydechla Tru, absolutně nechápající, co dělá v nemocnici. A co víc, proč leží v nemocničním pokoji. Momentálně jediné, co si plně uvědomovala, byla nesnesitelná bolest hlavy, která jí vystřelovala do spánků jako dva neodbytné šípy.

"Jsi vzhůru!" Přivalil se Harrison do pokoje jako velká voda. Odhodil na židli papírový sáček s nákupem a přiskočil ke Tru, aby ji mohl velice dramaticky obejmout.

"Taky tě ráda vidím." Musela se Tru usmát při pohledu na svého bratra, jak je celý naměkko.

"Nechci rušit tvé jistě nepředstírané nadšení Harry, ale mohl bys mi prosím tě říct, co se proboha stalo? Co dělám v nemocnici?" Zeptala se nedočkavě Tru.

Harrison se od ní odtáhl.

"Ty si to nepamatuješ?" Vykulil na ni oči.

"Kdybych si to pamatovala, asi bych se tě teď neptala, nemyslíš?" Odpověděla Tru otázkou a pokusila se posadit. Jenže jí to moc nešlo, tak se toho musel chopit Harrison a dát jí pod záda velký polštář.

"Co já vím. U tebe člověk nikdy neví se vším tím vracením dnů a tak…." Prohodil Harry sarkasticky a Tru to ocenila pohledem ve stylu "trhni si".

"Doktor říkal, že jsi utrpěla docela vážné poranění hlavy, takže je možné, že se…"

"Tak už to vyklop, co se mi stalo?" Nedala se Tru odbýt.

Harrison se nadechl…

"Srazilo tě auto…"



o 48 hodin dříve...

"Snad se ho nezastáváš?" Zastavila se Tru na ulici a šokovaně hleděla na Harrisona.

"Já se přece nikoho nezastávám. Jen říkám, že to určitě nemyslel špatně…" Snažil se Harry hájit Davise, který nebyl "soudu" přítomen a nemohl se bránit.

"Netvrdím, že to myslel špatně, ale uznej, že mám taky právo na trochu toho soukromí. Proboha Harry, vždyť já jsem zničila náš vztah s Lucem kvůli tomu, že jsem mu odmítala říct pravdu… kdo ví jak by to všechno dopadlo, kdyby věděl, co je Jack zač… co jsem já zač…" Začala Tru na všechno pohlížet z jiného pohledu.

Harrison ji chytil pod paží a vedl ji vedle sebe. Nelíbilo se mu tyhle věci řešit na ulici, před lidmi. Kdyby je někdo slyšel…

"Jednou pro vždy! Lucova smrt nebyla tvoje vina!" Řekl nejrázněji jak jen mohl vzhledem k dané situaci a houfu lidí kolem nich.

"Já vím… o tohle teď ale nejde. Davis to vyžvanil Carrie i když věděl, že jsem proti. Měl mít ke mně aspoň trochu úcty a počkat…" Kroutila hlavou Tru.

"Už si tím nelam hlavu a pojď nakupovat." Pocuchal ji Harrison sourozenecky ve vlasech a zavlekl ji do obchodu s nábytkem, kde si Tru chtěla pořídit nějaké nové doplňky do bytu.



Davis právě dokončoval pitvu asi třicetiletého muže. Přistihl se, že mu práce trvá mnohem déle než obvykle. Nebylo divu, když se každou chvíli zamyslel a zahleděl do prázdna. Pořád musel přemýšlet nad tím, co se stalo na Silvestra. Nejdříve si byl 100% jistý, že udělal správnou věc a že říct Carrie pravdu, bylo v té dané situaci nejlepší řešení… jenže začínal mít dojem, že to bylo správné řešení jen pro něj. Nemyslel přitom na Tru, ale pouze na sebe. Potřeboval ulevit svému svědomí a zbavit se výčitek z toho, že ke Carrie není upřímný. Jenže nevěděl, že výčitky svědomí jsou něčím, co Carrie absolutně nic neříká. Bohužel je láska někdy skutečně slepá…



"Zapomněl jsem ti poděkovat." Uvědomil si Jack a spokojeně se převalil na posteli.

"Za co?" Nechápala Carrie a natáhla se pro cigaretu.

"Nebýt tebe a toho tvého výborného nápadu… kdo ví, jak by to na toho Silvestra dopadlo. Vlastně jsi všechnu práci udělala za mě. Nemusel jsem ani hnout prstem."

"Hm, to je pravda," přikývla Carrie a vydechla smyslně kouř, "tak mi můžeš poděkovat klidně teď." Usmála se a rukou zabloudila pod tenkou saténovou přikrývku.

"Řeknu ti jedno, ten tvůj doktůrek by ti měl vysvětlit, že kouření škodí zdraví." Snažil se Jack zamluvit vzrůstající vzrušení, vzal Carrie cigaretu a zahodil ji do popelníku.

"Budu to mít na paměti a až s ním budu vést další nudnou a nekonečně dlouhou konverzaci, zavedu řeč na škodlivost kouření." Odpověděla Carrie, překulila se na Jacka a nenasytně ho políbila.



Jensen se zrovna vracel z oběda do školní laboratoře, kde měl rozdělaný úkol. Při chůzi listoval v poznámkách, když najednou uslyšel slabé naříkání. Rychle zvedl oči od papíru a uviděl, že před ním na zemi leží univerzitní správce. Jensen k němu přiskočil, zkontroloval rychle puls a snažil se muže zmítajícího se v bolestné křeči uklidnit.

"Klid, klid. Vypadá to na srdeční záchvat, musíte se uklidnit. Vydržte, pomůžu vám, to nic, budete v pořádku." Uklidňoval muže Jensen a odvlekl ho do laboratoře…

…Jensen umírajícího muže, který teď ležel v laboratoři na pitevním stole, tiše a se zamyšlením pozoroval. Muž na něj vyděšeně hleděl, ale pomalu upadal do agónie, jak se jeho srdeční tep zpomaloval. Jensen naprosto fascinovaně pozoroval, jak se z muže vytrácí život a nebyl schopen ničeho jiného, než konsternovaně zírat. Jenže Jensen nebyl v šoku nebo ve stavu nějakého ochromení. Prostě nereagoval tak, jak by každý správný chirurg, ba dokonce obyčejný člověk měl. On si tu chvíli s velikým zaujetím vychutnával! Zajímalo ho, jak dlouho vydrží muž zoufale lapat po dechu…

Jak dlouho budou jeho tváře rudnout a jak dlouho bude muž zoufale zatínat pěsti než jeho tělo podlehne…
Trvalo to přesně patnáct minut a třicet vteřin, kdy se muž zoufale a bezmocně snažil udržet si svůj život a Jensen nečinně přihlížel, jak z něj život odchází jako vzduch ze špatně uzavřené láhve.

Naplňovalo ho to stejnou zvědavostí, vzrušením a napětím, jako malé děti, které na Vánoce nemohou dospat, a celé natěšení čekají, až budou moci seběhnout k vánočnímu stromečku a podívat se na svoje dárky.



"Moc jsme toho teda nenakoupili." Konstatoval Harrison, když se vrátili domů.

"Víš jak jsem v těhle věcech vybíravá." Vysvětlila Tru a na stůl položila dvě krabice, z čehož jedna obsahovala malé nástěnné hodiny a ve druhé se krčila malá lampička na noční stolek.

"Až do teď jsem neměl tušení jak moc." Padl Harrison únavou do křesla. Nohy znavené několikahodinovým šmejděním po obchodech si natáhl přes sebe na stůl.

"Za chvíli musím do práce, ještě si jdu dát sprchu." Zavolala Tru na Harryho a zmizela v koupelně. Zatímco bičovala své tělo proudy horké vody, Harrison pomalu ale jistě likvidoval její zásoby v lednici. Tru zachránilo před vyjedenou lednici jen zazvonění Harryho mobilu.

"Prosím?" Ohlásil se a nacpal si do pusy asi pět hroznů naráz.

"Tady cizinecká policie, mluvím s panem… Harrison Davisem?" Ozvalo se na druhém konci.

"P-prosím?" Vyhuhlal ze sebe s plnou pusou Harry.

"To jsem já, Avery." Vyprskla pobaveně.

"Já tě hned poznal, ale nechtěl jsem ti kazit radost." Chvástal se Harrison, ale pravdou bylo, že mu pár vteřin trvalo, než mu došlo, co se děje.

"Kecáš. Vůbec jsi nevěděl, čí jsi." Měla ho přečteného.

"Ok. Podařilo se ti nachytat samotného krále všech vtípků, proslulého Harrisona Davise." Přiznal se a otřepal se, když si prstem nabral z misky jakousi podivnou hmotu a olízl ji v domnění, že se jedná o nějaký sladký krém, který Tru schovává v lednici. Jenže vyzkoušel, jak chutná tvarohovo-okurková maska na pleť, kterou Tru v lednici nejspíš zapomněla a bylo to už nějaký ten pátek.

"Říkala jsem si, že pozvu jednoho sympaťáka na kafe." Navrhla Ave.

"Tak to asi nepůjde. Nabízí se ti jen okouzlující a vtipný krasavec." Dostal se Harry zase do své formy a měl štěstí, že neviděl, jak se Tru, která právě vyšla z koupelny s turbanem na hlavě, za jeho zády pitvoří a utahuje si z něj.

Harrison se domluvil s Avery na rande a rozzářený jako sluníčko zamával Tru a vystřelil z bytu jako raketa.

Tru zavrtěla nechápavě hlavou a šla se raději obléknout, aby nepřišla do práce pozdě.



Když Tru vešla do kanceláře, Davis se ve vedlejší místnosti nervózně zvedl od počítače a šel jí naproti.

"Ahoj." Začal jakoby nic, ale pomalu si v hlavě chystal proslov, ve kterém se chtěl Tru omluvit.

"Ahoj." Odpověděla stejně, ale přitom o dost chladněji a šla si pro plášť.

"Tru, poslyš, chtěl jsem si s tebou promluvit. Tedy…ehm… spíš se ti omluvit." Soukal ze sebe, jak z chlupaté deky. Tru zvedla oči a nehodlala mu to nijak usnadnit.

"Omlouvám se. Opravdu. Vím, že jsem neměl…"

"Haló, je někdy doma?! Ordinujete vy dva dneska?" Zaťukal na ně přes sklo kanceláře zřízenec.

"Pojď dovnitř." Mávla na něj rukou Tru a pokrčila rameny, dávajíc Davisovi najevo, že to budou muset odložit na jindy.

Davis rozepl igelitový vak, a tak se jim oběma naskytl pohled na asi osmadvacetiletého muže.

"Tak co to tu máme dneska?" Zeptala se Tru a začala vybavovat doklady a osobní věci mrtvého.

"Peter Rendall, 28 let, podle zprávy smrt nastala v 16:30… příčina smrti: silné vnitřní krvácení." Četl Davis zprávu a Tru ho se zaujetím poslouchala.

"Podle všeho ho na 2nd West Avenue srazilo auto."

"Sakra. Tihle řidiči by zasloužili…" Vypěnila Tru a šla se podívat na mrtvého muže z blízka.

Napadlo ji, že musel být docela hezký. Trochu jí ve tváři připomínal Luca.

"Tru?" Promluvil na ni Davis.

"Promiň, trochu jsem se zamyslela." Probrala se a omluvně se na Davise usmála.

Najednou ucítila kolem žaludku nepříjemně povědomé mrazení…

"Ale ne…" Povzdechla si Tru ve vteřině a už ani neslyšela Davisovo "Co?", když bledý a zakrvácený muž na stole otevřel mrtvolné oči i chraplavě zašeptal:

"Zachraň nás. Zachraň nás oba."

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

"Sakra. A to jsem si říkala, že tenhle bude určitě normální." Zadýchaně zaklela Tru a rozhlédla se kolem sebe. Stála v koupelně s ručníkem na hlavě a z kuchyně slyšela Harrisona, telefonuje s Avery.

"…, ale nechtěl jsem ti kazit radost." Harrison se právě vzpamatovával z Averyina vtípku. Tru k němu z koupelny přiběhla a mávala rukama divoce kolem sebe, aby mu dala najevo, že s ním musí mluvit.

"Co je?" Nechápal Harrison a hleděl na ni jako z jara.

"Harry?" Ozvala se na druhé straně Avery.

"Ne, promiň, to není na tebe, jen se mi tady Tru snaží naznačit, že má žlučníkový záchvat nebo co." Vysvětlil natvrdle Harry.

"To neva, tak já zavolám pak. Měj se." Zasmála se Avery a položila telefon.

"Co se proboha stalo? Vypadáš, jako by ti došel tvůj oblíbenej kondicionér na vlasy." Ušklíbl se Harry. Tru se na něj nasupeně podívala, strhla si turban z hlavy a hodila ručník po něm.

"Hádej, můžeš třikrát. Kdyby tě náhodou nic nenapadalo, tak ti napovím tím, že ti právě volala Avery a chtěla tě pozvat na kafe." Vysvětlila Tru nervózně.

"Aha." Rozzářila se nad Harrisonovou hlavou pomyslná žárovka a Harry na Tru symbolicky namířil prstem na důkaz toho, že chápe nastalou situaci a že mu Tru už nemusí nic vysvětlovat.

"Kolik máme času a koho zachraňujeme?" Zeptal se a čekal, že ho sestra zasvětí do svého plánu.

"Mám málo času a jdu zachraňovat asi třicetiletého muže, kterého přejede auto zhruba za půl hodiny." Vychrlila ze sebe Tru při pohledu na nové nástěnné hodiny, které ukazovaly asi třičtvrtě na čtyři. Záměrně použila první osobu, aby dala Harrymu najevo, že on do zachraňovacího plánu nezapadá.

"Ok a já tedy budu mezitím…?" Dožadoval se neodbytně svého úkolu. Byli přece tak sehraný tým, že ho Tru musí na něco potřebovat.

"Ty půjdeš za Davisem a řekneš mu, co se děje. Kdyby se vám nějak podařilo zastavit Jacka, který mi bude určitě v patách, zlobit se nebudu. Já budu mít bohužel dost práce s tím, abych se dostala na místo nehody včas." Vydechla Tru a napadlo ji, proč se jí poslední dny vrací tak strašně natěsno. Dřív měla tu výhodu, že se probouzela v novém dni v posteli a teď má sotva půl hodinu, aby všechno stihla. Pravidla se asi mění, ať se jí to líbí nebo ne…



"Co se děje?" Zeptala se udiveně Carrie Jacka, který vystřelili z postele jako ohnivá čára.

"Práce volá." Vysvětlil dvěma prostými slovy a Carrie bylo hned jasné, o co jde.

"Budeš potřebovat mou pomoc?" Zeptala se dychtivě.

"Jsi milá srdíčko, ale myslím, že dneska tvou pomoc nebudu potřebovat. Tohle vypadá na jeden z těch lehčích…" Usmál se samolibě, mrkl na Carrie a vyběhl z bytu.

Jacka napadlo stejně jako Tru, že si s nimi poslední dobou osud docela dost zahrává, podmínky se zhoršují, času je méně a méně… na druhou stranu, Tru to měla o dost horší než on. Měla mnohem víc práce. Jak už jí Jack jednou řekl, jeho výhoda spočívá v tom, že stačí zabránit tomu, aby Tru něco měnila. Nic víc dělat nemusí. Takže dnes bohatě postačí, když zabrání Tru, aby se dostala na inkriminovanou silnici a zachránila muže, kterého má srazit auto. Jak ji tak Jack odhadoval, bude se snažit muže odchytit už někde dřív a namluvit mu nějaký svůj obvyklý blábol...


"Fajn, jsi tady." Doběhl Harry udýchaně do márnice.

"Co ty tady děláš? Tru je nemocná? Proč nepřišla do práce?" Zahltil ho tunou otázek Davis.

"Tru je v pořádku. Teda pokud se dá být v pořádku definovat tak, že si musela dneska po druhé umývat hlavu a holit nohy." Zavtipkoval Harry.

Davis na něj nechápavě hleděl a neměl tušení, co to mele.

"Vrátil se jí den." Vysvětlil stroze, výstižně a tak, aby to Davis pochopil.

"Tak to jsi měl říct hned. Co vzkazuje?" Zajímal se Davis.

"Prý se máme pokusit zastavit Jacka. Což bude asi trochu problém, jelikož nevíme, kde je a máme na to asi…" Odmlčel se a podíval se na hodinky…

"… asi 20 minut."

"To zrovna časem neoplýváme. Řekla ti Tru, kam má namířeno?"

"Prý by mělo na 2nd West Avenue srazit nějakého muže auto. Mám pocit, že neví nic kromě chvíle smrti a jak ten muž, nějaký Peter Sendall, přibližně vypadá." Uváděl Harry další podrobnosti a komolil, co se dalo.

"Myslíš asi "čas úmrtí"." Opravil ho pedantsky Davis.

"No jo, to je fuk." Mávl rukou.

"Tak to abychom si asi pospíšili." Začal Davis zmateně pobíhat po kanceláři.

"Nejdřív si sundej plášť a můžeme běžet. Ať nevypadáme jako uprchlík z blázince a doktor, který se ho snaží chytit."



Tru doběhla na 2nd West Avenue a zatímco se snažila popadnou dech, nedočkavě se rozhlížela. Pokud smrt nastala v 16:30, auto ho muselo srazit o pár minut dřív, když si připočetla pár minut než dorazí sanitka a doktor provede ohledání těla. Bylo přesně 16:10, ale Tru nikde neviděla muže, který by odpovídal tomu z márnice. Obličej si pamatovala docela dobře, na tohle už si paměť vytrénovala… Jenže nikde nebyl…

Po chvíli zoufalého rozhlížení ho spatřila. Zrovna vycházel z květinářství s kyticí bílých růží. Tru se k němu rozběhla…

"Promiňte." Chytila muže za rameno.

"Ano?" Otočil se a mile se usmál.

Tru najednou nevěděla, co říct. Musela si rychle utřídit myšlenky a neudělat žádnou z chyb, které udělala v minulosti. Musí to být něco jednoduchého, prostého. Stačí, když ho nějak zdrží.

"Já…"

"Ano?" Hleděl na ni tázavě a nechápavě sympatický tmavovlasý muž.

"Ehm… viděla jsem vás, jak vycházíte z toho květinářství a napadlo mě, že se vás zeptám, jak se vám tam líbilo. Víte, já se chci taky otevřít květinářství a…"

Muž na ni hleděl, jako by spadla z višně.

"Tak tohle moc dobře nejde…" Pomyslela si Tru.

"Znáte to. Zajímá mě, jaké mají ceny, jak se chovají k zákazníkům, a tak. Takový menší průzkum trhu" Snažila se vypadat přirozeně. Bála se toho, že neodhadla přesně čas a nebude toho muže moci pustit dřív, než bude alespoň půl páté.

Vypadalo to, že už jí odpoví na její docela podivný dotaz, jenže v tu chvíli se za jejími zády objevil Jack.

"Zlato, kde se mi touláš?" Naklonil se k ní zezadu a líbnul ji na tvář.

"Co to…" Trhla sebou Tru.

Mladý muž se obracel k odchodu, když na něj Jack promluvil.

"Víte, pořád ji musím hlídat. Stačí chvilka a hned se mi někde zatoulá, obtěžuje sympatické mladíky… dávejte si na tu svou taky pozor." Mrkl na něj Jack a významně se podíval na kytici růží.

Muž udiveně zakroutil hlavou a řekl si, že raději rychle půjde od těch dvou podivínů pryč.

"Jdi mi z cesty." Zasyčela zlověstně Tru Jackovi do tváře a přitom úmyslně a docela násilně šlápla Jackovi na nohu.

"Auu. Kde se ta krutost v tobě bere, to nechápu." Zakroutil Jack hlavou s hraným údivem.

Tru se ohlédla za mužem a viděla, jak je pár metrů od křižovatky a dívá se na taxík, která stojí naproti. Jako by mu četla myšlenky a bylo jí jasné, že se pokusí silnici přeběhnout a taxík chytit.

Rozběhla se za ním…

Jenže Jack po ní skočil a chytil ji za rukáv…

Tru se mu vysmekla a vběhla do silnice s úmyslem strhnout mladého muže zpátky. Jenže jí sklouzla ruka, muže strčila před sebe a auto, které se řítilo přímo na ně, ji odhodilo dva metry stranou…



zpět v nemocnici...

"Zbytek už víš sama." Dodal Harrison a natáhl se pro papírový sáčku, který přinesl Tru. Vytáhl z ní zelené jablko a podal ho Tru.

"Ne díky." Odmítla Tru, myšlenkami stále v Harrisonově vyprávění.

"Bohužel jsme tam s Davisem doběhli skoro současně s příjezdem sanitky. Moc jsme ti nepomohli." Dodal sklesle.

Nemohla tomu uvěřit. Nic z toho si nepamatuje…

Pak se u ní v pokoji zastavil doktor a když mu Harrison vylíčil, že si Tru nic z posledních dvou dnů nepamatuje, nezdálo se, že by to doktora příliš překvapilo.

"To bude následek otřesu mozku, prožila jste velký šok. Myslím si, že to nebude mít dlouhodobý charakter a za pár dní budete v pořádku. Měla jste velké štěstí. Už jste taky mohla ležet v budově pár bloků odsud." Pokusil se o nejapný vtip mladý doktor a odešel z pokoje.

"To myslel jako v márnici, jo? Ten je teda správnej." Zasmál se Harrison až mu jablko zaskočilo, ale když viděl kamennou tvář Tru, tak ztichl.

"Promiň. Asi už jsem se naučil nebrát smrt tak strašně vážně. No víš, od dob, kdy jsi něco jako smrťokaz." Řekl omluvně Harrison a dojedl jablko, jež mělo původně sloužit jako přísun vitamínů zraněné Tru.

Tru začal zvonit telefon.

"To je Davis," všimla si Tru jména na displeji, "řekni mu, že spím, nemám teď na nikoho náladu." Poprosila Tru.

Harry chápavě přikývl.

"Prosím?" Ozval se.

"Jo, je v pořádku. Podle doktorů měla obrovské štěstí, vyvázla s otřesem mozku, má pár naražených žeber a dost škrábanců, ale jinak je v pořádku… jo a, taky tak trochu ztratila paměť… jak moc? Jak to myslíš, jak moc? No nepamatuje si poslední dva dny… Přesně… Nene, teď nemá cenu abys sem chodil, právě usnula a doktoři říkali, že ji máme nechat odpočívat. Znáš to. Jasně, až se probudí, tak jí to vyřídím. Díky… Ty taky…" Rozloučil se Harrison a pro jistotu telefon vypnul.

"Děkuju." Oddechla si Tru. Davis byl teď poslední, koho by chtěla vidět. Neměla vůbec chuť cokoliv řešit, poslouchat jeho omluvy ani cokoliv jiného. Chtěla být sama…

Měla zvláštní pocit. Mladého muže sice zachránila, jak zjistil Harrison, ale i tak se jí něco nezdálo…

Navíc, Jensen se jí vůbec neozval. Asi ani neví, že je v nemocnici…

"Nezašel bys mi, prosím tě, domů pro pár věcí? Napsala bych ti to na papír." Požádala Harryho.

"Jasně, cokoliv budeš chtít. Po cestě se stavím za tátou a řeknu mu, co se stalo. Tedy ne tu oficiální verzi." Usmál se na ni a trochu ji pocuchal ve vlasech.

Když Harrison odešel, Tru se otočila na bok a zavřela oči. Hlava jí třeštila a celé tělo jí bolelo, jako by ji přejel parní válec.

Ve dveřích se jako duch objevil Jack. Pár vteřin Tru sledoval a zmizel za rohem. Tru sebou cukla a otočila hlavu směrem ke dveřím, jenže nikoho neviděla. Pomyslela si, že se jí to asi zdálo a znovu zavřela oči…



"Jak je na tom?" Zeptala se Carrie Jacka, když vycházeli z nemocnice pár minut po Harrisonovi.

"Asi dobře. Nevypadalo to vážně." Odpověděl a zvedl si límec od bundy, protože se začal zvedat vítr.

"Škoda, mohl jsi mít po starostech." Napadlo Carrie.

"Už si na ty naše konkurenční boje pomalu zvykám, bez ní by to asi byla nuda." Oponoval Jack.

"Ale přiznej, že kdyby nebylo mě, tak bys to na ten Nový rok projel na plné čáře." Připomenula mu samolibě Carrie.

"Máš pravdu. Kdo by to byl řekl, co dokáže taková maličkost."

"Hodiny přetočíš o pár minut zpět a máš po starostech." Přikývla Carrie a vydali se spolu k Richardovi…