Tru Calling - 2x07 - New Year Resolution

"Tru, otevři!" Ozvalo se z chodby.

"No tak Tru, nedělej, že spíš!" Nepřestával hlas naléhat.

Tru nespokojeně zamručela a dala si polštář přes hlavu.

"Tru, pojď mi otevřít. Je to důležitý. Opravdu, je to otázka života a smrti."

Tru nasupeně vstala z postele a skoro poslepu došla ke dveřím. Nahmatala kliku a otevřela.

"Hurá! Člověk aby si snad domlouval audienci nebo co!" Nechápavě zavrtěl hlavou Harry a nakráčel do předsíně jako velká voda.

"Harry! Já jsem po noční, dneska je Silvestr a ty mě nemůžeš nechat vyspat ani pár hodin?!" Zakňučela rozespale Tru.

"No právě proto tady jsem. Je skoro poledne a ty nemáš nic nachystané. To sem chceš za 7 hodin přivést hosty?" Vydechl pohoršeně Harry, otevřel ledničku a vytáhl z ní kousek plesnivého sýra.

"Tohle je jediný co tady máš? No tak to bude Silvestr za všechny prachy." Zašklebil se Harry a s odporem položil sýr zpátky.

"Oh, já jsem zapomněla, že ty jsi vždycky tak příkladný hostitel a vše máš připraveno s předstihem." Ušklíbla se Tru.

"No, tak bych to zrovna nedefinoval, ale řekněme, že bych si chtěl dnes večer někoho přivést a tak by to mělo být všechno perfektní." Řekl nenápadně.

"Ale ale. Copak, že by opět někdo rozehřál srdce mého bratra?" Usmála se škádlivě Tru a nasypala si misku plnou vloček.

"No co já, ale co ty? Jak je to s tebou a Jensenem?" Vrátil jí nezodpovězenou otázku nazpět.

"No, Jensen a já… dalo by se říct, že jsme ještě stále v poznávací fázi našeho vztahu. Celá ta věc s jeho smrtí a tak… já ti nevím, mám pocit, jako by ho to nějak změnilo. Jako by v něm něco zůstalo nebo jako by něco tušil… nevím. Jen mi někdy běhá mráz po zádech, když jsme spolu." Zamyslela se Tru.

"No to není zrovna definice příjemného soužití, když ti běhá mráz po zádech. Uvažovala jsi nad tím, že mu řekneš pravdu?" Zajímal se Harry.

"Jasně! To je nápad! Hele Jensene, před nějakou dobou jsi umřel, já jsem se vrátila o den zpět, abych zachránila tebe a nějakýho pomatenýho vězně a teď mám pocit, že jsi z toho tak trochu mimo sebe? Nevíš čím to bude?." Zironizovala to Tru.

"Hele, tak bacha, zaprvé Travis nebyl žádnej pomatenej vězeň, byl to fér chlap. Takovýho nepotkáš každej den." Bránil Harrison svého párhodinového kámoše.

"To je přece fuk. Když už jsi mě vzbudil, tak začneme s přípravou na večer." Odhodlala se Tru a šla se převléknout do kalhot a svetru.

"Fajn. To je konečně slovo do pranice. S čím začneme? Nákupy? Jídlo? Pití?" Mnul si ruce Harrison.

"Těsně vedle Harry." Prošla kolem něj Tru a plácla ho do zad.

Harrison se na ni nechápavě podíval, ale v jejích očích četl, že na něho něco kuje.

"Ty začneš s úklidem, já se musím ještě stavit za Davisem do márnice." Mrkla na něj rozesmátá Tru, nohou k němu přistrčila kyblík s mopem a vystřelila z bytu.



Davis seděl v kanceláří a psal pitevní zprávu. Carrie seděla smyslně na kraji stolu a pilovala si nehty miniaturním pilníkem.

"Nemyslíš si, že by se o tom už měla dovědět?" Mrkla na něj. Temně fialové oční stíny dodávali jejím očím ještě uhrančivější pohled a tmavé minišaty poutaly zbytek pozornosti.

"Eh? Cože? Na co jsi se ptala?" Zvedl David oči od monitoru a dělal, že její otázku přeslechl, ale moc dobře slyšel, na co se ho ptala. Jen se nějak posledních pár dnů vyhýbal myšlence, že by měl Tru říct, že prozradil jejich tajemství.

"Ptám se, jestli by se Tru neměla dozvědět, že znám její tajemství. Všechno by se tím zjednodušilo." Vysvětlila Carrie a v duchu musela sama sebe uklidňovat a dodávat si trpělivosti, která se jí poslední dobou nedostávala. Jak dlouho to sakra ještě bude trvat, než dostane i Tru na svou stranu.

"Myslím, že ještě není vhodná doba." Řekl nezřetelně Davis a opět se soustředěně zahleděl do své práce.

"Ale už je to přes týden, co to vím a určitě by to i Tru pomohlo. Mohla bych vám být nápomocná." Zkoušela to dál Carrie.

Davis se na ni zamyšleně podíval. I tenhle zlomek sekundy stačil k tomu, aby si Carrie uvědomila, že nesmí tak tlačit na pilu. Tímhle by mohla všechno pokazit.

"Proč ti na tom tak záleží? Ne každý člověk by se hrnul do zachraňování mrtvých lidí. Pochopila jsi to a přijmula nějak moc snadno, se mi zdá." Začal nebezpečně dedukovat a uvažovat nad tím, jestli udělal dobře, že to vše Carrie prozradil. Napadlo ho, jestli se nezachoval stejně nezodpovědně a unáhleně jako Tru, když tenkrát vše řekla Jackovi. Ale ne, to určitě ne. Carrie a Jack, to jsou přece úplně dvě odlišné osoby.

Carrie viděla, že musí přibrzdit, a tak seskočila se stolu a stoupla si za Davise. Začla mu masírovat ramena.

"Máš pravdu. Nechám to na tobě. V podstatě je to vaše věc." Řekla najednou s úplným klidem a sametovým hlasem mu začala šeptat do ucha.

"Dnešní večer bude výjimečný. Jen my dva…" Začla ho pobízet.

"No víš… já jsem si říkal, co kdybychom Nový rok oslavili s Tru? Víš, pořádá doma party a zvala i tebe." Zeptal se Davis.

"Jít ke Tru domů? Myslela jsem, že budeme sami dva." Řekla naoko posmutněle Carrie, ale v duchu pěnila, protože si myslela, že Silvestrovská noc bude ideální příležitost k tomu, aby přetáhla Davise kompletně na svou stranu. Měla totiž pořád dojem, že jeho důvěra k ní není úplně stoprocentní.

"Ťuky, ťuk." Ozvala se jmenovaná ze dveří.

"Ahoj, Tru! Zrovna jsme o tobě mluvili." Pozdravil ji Davis.

"Doufám, že neruším." Usmála se mile Tru, protože z těch dvou měla upřímnou radost. Davis jako by s tímhle vztahem přímo rozkvétal a Tru byla ráda, že ho vidí šťastného.

"Jak bys mohla." Procedila mezi zuby Carrie, ale ani jeden z těch dvou ji neslyšel.

"Přišla jsem se jen zeptat, jestli večer přijdete. Nebude to nic extra. Pár lidí, dobrý jídlo a pití a doufám, že skvělá zábava." Agitovala Tru.

"Zrovna jsem se Carrie ptal." Řekl David a tázavě se otočil na Carrie.

"Jasně, přijdeme. Moc rádi." Usmála se přeslazeně Carrie.

"Bezva. Jdu zařídit všechno, co je potřeba a budeme vás očekávat úderem osmé." Mrkla na ně Tru a zamávala na pozdrav.

"Nebudeš potřebovat s něčím pomoct?" Zavolal za ní ještě Davis.

"Doufám, že dneska žádná pomoc nebude potřeba." Odpověděla dvojsmyslně Tru a vyběhla z kanceláře.



"Ano už běžím!" Zavolala Harrison z pokoje, protože někdo klepal na dveře.

Ani si neuvědomil, že má na sobě zástěru a v ruce drží hadr, tak se zabral do uklízení.

"Ahoj, co potřebuješ?" Zazubil se na mladou blondýnku, který stála ve dveřích a která na něj rozhodně udělala dojem.

"Ahoj, moc se omlouvám, že ruším, ale nemáš doma trochu ledu? Mám návštěvu a nemám co dát do pití." Poprosila dívka.

"Jasně, pojď dál." Pokynul jí galantně Harry a dívka opatrně vešla.

Harrison zaběhl k lednici a z mrazáku vybral led, dal ho do nerezové misky a přiskočil zpět k dívce.

"Tady to je." Div se neuklonil.

"Děkuju moc. Máš to u mě. Ani jsem se nepředstavila, že? Já jsem Karen." Řekla zahanbeně.

"V pořádku. Já jsem Harrison." Podal jí na seznámení ruku.

"Tak ještě jednou díky." Řekla znovu Karen a namířila si to k odchodu.

"Když už jsi tady," zastavil ji Harry," nechceš přijít večer? Máme menší párty, ne nic velkýho, ale bude to fajn." Nabídl jí impulzivně Harry a úplně zapomněl, že už na večer doprovod má.

"To je do tebe moc milé, ale já a můj přítel už máme taky domluvenou párty." Odpověděla Karen.

"Aha, no to se nic nedá dělat." Řekl trochu sklesle Harry, protože mu Karen opravdu padla do oka. Vyprovodil ji a dal se znovu do uklízení. Sice každých pár minut usedl k televizi a koukal na fotbal, ale přece jen byl jeho úklid poznat.



Tru mířila zpět domů a mrkla ještě na hodinky. Bylo něco kolem jedné hodiny po poledni a Tru si vzpomněla, že by mohla zavolat Jensenovi. Po třetím zazvonění Jensen mobil zvedl.

"Ano?"

"To jsem já. Jak se dneska máš?" Uculila se do telefonu.

"Fajn." Odpověděl Jensen.

Tru se trochu zarazila, protože se jí Jensen zdál trochu odtažitý.

"Neruším tě?"

"Ne, v pořádku, jen jsem ve škole a snažím se něco dodělat." Odpověděl stejným monotónním hlasem Jensen.

"Dobře, nebudu tě zdržovat, jen jsem chtěla vědět, v kolik večer přijdeš." Řekla trochu smutně Tru.

"Myslím, že v sedm bych to mohl stihnout, vyhovuje?"

"Fajn. Budu tě čekat. Zatím ahoj." Odpověděla rozmrzele Tru, protože Jensenův přístup ji dost zklamal. Byl nějak moc odměřený a rezervovaný.

"Dobře… a Tru?" Ozval se ještě.

"Ano?" Odpověděla.

"Díky za zavolání. Budu se těšit." Řekl už trochu příjemněji a Tru spadl kámen ze srdce. Měla strach, že není něco v pořádku, ale asi se jí to jen zdálo.

"Já taky. Zatím pa." Zacvrlikala a položila telefon.



"I wanna be with you… I wanna be with you baby, yeah…" Pozpěvoval si Harrison spolu s rádiem a do rytmu mával smetákem po zemi.

"Mě snad klame můj vlastní zrak." Nevěřila svým vlastním očím Tru, která vešla do bytu a první co uviděla byl vyšperkovaný byt a Harrison, který držel v ruce smeták a utěrku.

"Už jsi doma?" Podivil se Harry a rychle vypnul rádio, protože se mu moc nelíbilo, že ho Tru přistihla jak si zpívá s koštětem v ruce.

"Vidím, že ses do toho pustil s plnou vervou." Usmála se Tru a vzala si papír a tužku.

"Půjdeš nakoupit?" Zeptal se Harrison.

"No musím sepsat všechno, co bude na večer potřeba… chceš zajít do obchodu ty?" Řekla Tru, protože mu viděla na očích, že by se už uklízení docela rád zbavil.

"Ani nevíš jak rád." Vyhrkl Harry a strčil jí zástěru do ruky.

"Tak si napiš, co všechno musíš koupit…" Řekla s úsměvem Tru a začala vyjmenovávat dlouhatánský seznam nejdůležitějších věcí.



Harrison stál u regálu s chipsy a stále se nemohl rozhodnout mezi sýrovou a šunkovou příchutí.

"Vem oboje." Ozvalo se za jeho zády.

Harrison málem oba sáčky, které svíral v ruce, upustil na zem.

"Fuj to jsem se lekl. Avery, co ty tady děláš?" Usmál se překvapeně, ale potěšeně Harry.

"To stejné co ty. Nakupuju na večer. Nechci ke Tru přijít s prázdnou." Vysvětlila Avery a zamávala před ním lahví bílého vína.

"Jasně, dobrý nápad. Ještě toho mám hodně na shánění, Tru si toho navymýšlela, takže se uvidíme večer?" Mrkl na ni Harry.

"Určitě. Budu se těšit." Usmála se koketně Avery a když odcházela, dala si záležet, aby její chůze byla co nejpůsobivější.



Jensen stál nad pitevním stolem ve školní laboratoři a soustředěně hleděl na tělo mrtvého, asi padesátiletého muže, který zemřel na rakovinu plic Člověk by si řekl, že každý jiný student využije volna a bude trávit vánoční svátky v pohodlí domova a co nejdále od školy. Jensen neměl žádnou nedodělanou práci, zkouškové období bylo ještě poměrně daleko a přece trávil každou volnou chvíli ve školní laboratoři a zkoumal všechny práce, všech ostatních týmů.

Fascinovaně prohlížel všechna smrtelná zranění, zkoumal lidskou tkáň, z níž život vyprchal před víc jak několika měsíci a uvažoval nad tím, jak vypadaly poslední okamžiky obětí. Bylo to stejné jako to, co prožil on? Proto si připadal tak… prázdný?



Tru chystala na stůj pečlivě nazdobení jednohubky, Harrison míchal citrónovou margharitu a celý byt byl provoněný silvestrovským vzrušením. Blížil se konec roku a to v každém z nich vzbuzovalo zvláštní pocit.

"Harrisone!" Ozvala se Tru.

"Co?!" Dělal Harrison jako by nic.

"Okamžitě toho nechej, nebo se opiješ ještě než přijdou ostatní." Řekla Tru, plácla ho přes ruku a sebrala mu obrovský džbán s namíchanou tequilou.

"Jednou jsem si ucucl, snad se tak moc nestalo. Taky sis měla dát, možná by ses trochu víc uvolnila." Popíchl ji Harry.

"Já jsem uvolněná úplně akorát." Ujistila ho Tru a raději šla do koupelny zkontrolovat svůj make-up. Za chvíli by měl dorazit Jensen a chvíli po něm i ostatní.

"Tak co plánuješ dneska na půlnoční překvapení?" Zavolal Harrison z kuchyně a pořádně si přihnul ze sklenice, dokud ho Tru nemohla vidět.

"Půlnoční překvapení?" Nechápala Tru a raději si pečlivě přetřela rty leskem.

"No myslím, jestli plánuješ zachraňovat nějakou mrtvolu, která nám přijde popřát Nový rok." Prorokoval Harry.

"Nemaluj čerty na zeď." Oklepala se Tru, při představě, že bude mít zkažený Silvestrovský večer pátráním po mrtvole, v horším případě ještě tím, že se do toho bude míchat Jack.

"Znáš to, víš co se říká: Jak na Nový rok, tak po celý rok." Plácal dál Harrison a nevšiml si, že Tru už stojí přímo za ním, když se otočil, margharita mu zaskočila a Harry začal zběsile kašlat.

Tru obrátila oči v sloup a byla jedině ráda, že se ozvalo osvobozující zaklepání na dveře a ona mohla jít otevřít.

"Ahoj, nejdeme moc brzy?" Řekl trochu omluvně Davis a vrazil Tru do ruky láhev červeného vína a podnos, který byl pečlivě obalený neprůhlednou folií.

"Jasně, že ne. Už na vás čekáme, pojďte dál." Řekla hostitelsky Tru a pustila je do bytu.

"Ahoj." Pozdravila Carrie Harrisona.

"Zdravím, můžu vám hned namíchat něco k pití?" Nabídl se Harrison a když všichni souhlasili, s chutí se pustil do servírování.

"Co to je?" Zkoumala Tru zvědavě talíř.

"No, snažil jsem se podle kuchařky udělat lososové jednohubky, ale asi to nějak nevyšlo. Ten losos byl… tak nějak… no uvidíš sama." Řekl Davis trochu rozpačitě.

"To je do tebe moc milé." Usmála se něj přátelsky Tru a talíř pro jistotu strčila do lednice.

Pomalu uběhlo asi půl hodiny, dorazila už i Avery a Jensen stále nikde. Tru už začínala být poněkud nervózní, protože si myslela, že Jensen přijde jako první. Davis si všiml, že je Tru trochu nesvá a když poodešla, aby doplnila chipsy, přišel za ní.

"Jsi v pořádku? Nevypadáš zrovna…" Naklonil se k ní Davis.

"Ale ne, všechno je v pořádku. Jen tu ještě není Jensen. Měl by tu už být." Vysvětlila Tru.

"A zkoušela jsi mu volat?"

"Hm. Číslo bylo nedostupné. Jen doufám, že se mu nic nestalo." Řekla zamyšleně Tru.

"Určitě se jen někde zdržel, uvidíš. Vím, že máš o něj strach. Zvlášť od toho, co… no vždyť víš." Zakoktal se Davis.

Sotva dořekl větu, ozvalo se zaklepání na dveře a Tru se radostně rozzářili oči.

"Ahoj krasavče." Vyhrkla Tru, hned jak otevřela dveře a usmála se na Jensena od ucha k uchu.

"Ahoj, moc ti to sluší." Usmál se lehce Jensen a podal jí kytici orchidejí.

"Orchideje? Čím jsem si to zasloužila?" Vydechla překvapeně Tru a přivoněla ke květinám.

"Tím, že jsi." Řekl vážně Jensen a líbl ji do vlasů.

Tru téměř štěstím zakřičela, ale raději se na něj jen smyslně usmála a šla dát kytici do vody. Jensen se se všemi pozdravil, zvláště upřený pohled věnoval Carrie a ona mu jej opětovala…



Všichni se příjemně bavili, pití ubývalo, jídlo téměř žádné nezbylo (dokonce i Davisovi lososové jednohubky přišly vhod, i když o jejich kulinářské hodnotě by se dalo pochybovat) a pomalu se blížila půlnoc.

"Běžím nachystat šampaňské." Informoval všechny Harry a trochu nemotorně se dokolébal do kuchyně, kde se v lednici chladili dvě láhve sektu.

Všichni se postavili a sledovali v televizi přímý přenos odpočítávání příchodu Nového roku. Harrison trochu nešikovně odstraňoval alobal z vršku láhví.

"Ukaž to sem. Nebo si budeme připíjet až zítra." Vytrhla mu láhve Avery a raději je otevřela sama.

"No, řekněme, že už jsem poněkud unavený…" Připustil Harry.

"Já bych řekla, že jsi dost zjevně přebral, ale říkej tomu jak chceš." Vyprskla Avery smíchy.

S napětím a očekáváním odpočítali poslední vteřiny starého roku a bujaře si připili na příchod roku nového. Všichni se objímali, gratulovali si a přáli vše nejlepší. Tru se zrovna chystala políbit Jensena, ale ozvalo se opět slabé zaklepání na dveře. Myslela si, že se jí to jen zdálo, ale nedalo jí to.

"Tys někoho ještě pozval Harry?" Podezřívala Tru svého bratra.

"Já? Ne…" Ohradil se, ale když šla Tru ke dveřím dodal: "teda aspoň si to nepamatuju."

Tru měla dobrou náladu a ani nečekaný příchozí jí nemohl zkazit náladu… alespoň si to myslela. Úsměv jí zmrzl na rtech, když otevřela dveře… na zemi před jejím bytem ležela dívka… zcela nepochybně mrtvá.

"Tru, stalo se něco? Kdo je to?" Ozval se Davis z bytu.

Tru už nestihla dodat "nemám ponětí", protože dívka se přihlásila sama.

"Prosím! Zabraň tomu!"

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

"Jak na Nový rok, tak po celý rok!" Zopakovala si Tru sama pro sebe, protože znovu prožít Silvestrovský den se jí ani za mák nelíbilo… jenže…o to větší bylo její překvapení, když stála opět v pokoji, po jejím boku stál Jensen a povídal si s Harrisonem, Davis ozobával jednohubku a Carrie na ni se zaujetím hleděla.

"Tru, jsi v pořádku?" Zeptala se Carrie a podezřele si Tru měřila.

"Ehm, jo. V pořádku. Jen nám ten večer nějak pomalu utíká." Vydechla šokovaně Tru a odešla do ložnice. Doufala, že Davise napadne o co se jedná a půjde za ní. Nemýlila se.

"Kam jdeš?" Chytila Carrie Davise za rameno.

"Jdu se podívat, jestli je v pořádku." Řekl rozpačitě Davis a odběhl za Tru.

"Je to moje sestra, měl bych se taky ujistit." Přitakal Harrison a vydal se za nimi.

Carrie, Jensen a Avery stáli v obýváku a koukali jeden na druhého.

"Není to to, co myslím, že ne?" Tušil Davis.



"Přesně to, co myslíš." Potvrdila jeho obavy Tru.

Harrison na ně nechápavě hleděl.

"Hele, nepřebrali jste vy dva trochu? Je 11 hodin v noci! Nestává se ti tohle většinou tak, že se ráno probudíš v posteli trochu víc nevyspaná?" Nevěřil jim Harrison a bral to jako recesi.

"Věř mi, že na tom nejsem o moc líp než ty. Taky nechápu proč jsem se vrátila jen o takovou chvilku." Ujistila ho Tru.

"Můžu se zeptat o jaké chvilce se tady bavíme?" Vložil se mezi ně Davis.

"Asi tak o šedesátiminutové chvilce." Upřesnila.

"No, tak to máme co dělat." Uznal Harrison a jelikož se cítil nějaký zmožený tequilou, posadil se na okraj postele, až se málem svalil na zem. Rychle se posadil rovně a stihl svou chvilkovou indispozici zamaskovat.

Davis nechtěl ztrácet čas.

"Takže, co máme za indicie?"

"No…" zamyslela se Tru a zapátrala v paměti po mrtvé dívce.



"Ano?" Zvedla Carrie mobil, když poodešla kousek dál do kuchyně.

"To jsem já! Musím vysvětlovat?!" Ozval se Jack udýchaně do telefonu.

"Ne, došlo mi to. Řekni mi co potřebuju vědět." Odpověděla sehraně Carrie a poslouchala Jackovi instrukce.

"Chápeš co máš dělat?" Zeptal se Jack.

"Naprosto." Řekla Carrie a zavěsila telefon.



"Tentokrát to bylo celé nějaké rychlejší. Skoro jsem se ani nestihla rozhlédnout a hned mě požádala. Navíc, mi tam něco nesedí." Váhala Tru.

"Nesedí?" Nechápal Davis.

"Řekla: Prosím! Zabraň tomu!" Zopakovala Tru.

"Zabraň tomu? A čemu jako?!" Nechápal Harry.

"Na to se snažíme přijít, takže pokud dovolíš, nech nás přemýšlet Harrisone." Ztratila Tru trpělivost.

"Ok, klid. Tak si tu přemýšlejte a já se půjdu podívat, co dělají naši hosté." Řekl trochu uraženě Harrison. Neměl rád, když se nad ním Tru takhle povyšovala.

"Nemyslela jsem to tak Harry, promiň. Zkontroluj jestli je všechno v pořádku, něco si vymysli, proč tu jsme a přijď pak ještě za námi." Pokusila se o úsměv Tru.

"Rozkaz." Zasalutoval Harrison.

"Dobře, tak honem, nemáme už moc času. Co si pamatuješ? Nějaké stopy na těle, něco podezřelého?" Dožadoval se Davis.

"Pamatuju si, že měla hodně bledou tvář." Pátrala Tru v paměti.

"No dobře, ale dejme tomu, že to bývá u mrtvol běžné."

"Ale byla až nezvykle bledá. A taky měla trochu skelné a vytřeštěné oči…" Skládala Tru dohromady všechny vzpomínky.

"No to už je lepší a dál?"

"Dál dál, co dál? Už si víc nepamatuju… i když, přeci jenom. Zdálo se mi, jako by měla na rtech trochu takového bílého povlaku…"

"Jako by takový bílý průsvitný filtr?" Napověděl jí Davis.

"Jo, přesně tak." Přikývla Tru.

"No tak to vypadá, že tu máme…" Nakousl Davis větu.

"… předávkování. A hodně silné." Doplnila ho Tru a Davis přikývl.

Zužoval je čas. Zbývalo jim necelých 50 minut a nevěděli ještě, kde mají oběť hledat. Harrison se snažil odpoutat pozornost Avery, Jensena a Carrie, kteří samozřejmě chtěli vědět, co se stalo a proč je Tru s Davisem zavřená v ložnici. Harry opět potvrdil, že má výborný talent na vyjednávání s lidmi a namluvil jim, že řeší nějakou pracovního záležitost a že určitě hned přijdou nazpět. Aby je nenechal ani dumat nad tím, co tam ti dva spolu řeší, přemluvil je, aby si zahráli Twister a protože byli všichni lehce ovínění, nikdo nic nenamítal. Jen Carrie se měla hodně na pozoru a obezřetně střežila dveře ložnice. Byla za každou cenu odhodlaná, že ty dva nepustí z bytu ven. Pokud by nebylo vyhnutí, měla ještě jeden plán…



"Takže, kde začneme? Máš ponětí, kde se vzala před tvým bytem? Musela v hrozných bolestech a agónii zazvonit na tvůj zvonek a hned asi došlo k zástavě." Skládal si Davis dohromady okolnosti.

"Vůbec ji neznám! Nevím, co dělala před mým bytem. Asi si přišla říct o pomoc, jako to dělají všichni ve městě. To jsem já. Za mnou chodí mrtvoly na Vánoce, na Silvestra…" Zlobila se Tru.

"Tru, vím že tohle poslání je těžší a těžší. Je to velká zodpovědnost a přináší sebou oběti, ale nemusím ti říkat, že je tu někdo, kdo se ti v tom snaží zabránit, a určitě to nebude brát na lehkou váhu. Pro tebe je to úděl, nebo řekněme i práce, pro něj je to zábava. Tohle uvažování si teď nemůžeš dovolit…" Řekl Davis.

"Já vím, promiň." Probrala se Tru a byla mu vděčná za to, že ji dovedl v těchto slabých chvílích podržet.

Harrison vešel do pokoje a přerušil jejich rozhovor.

"Nechci vás dva rušit, ale nemusím vám asi říkat, že jste tady skoro půl hodiny a ostatním to už začíná být podezřelé a navíc už máme jen 30 minut. Ne že by to mělo znít hrubě, ale měli bysme hejbnout kostrou!" Zašeptal Harrison, ale v jeho hlase byl cítit důraz.

"Já vím, já vím. Ale nemám ani potuchy, kde začít. Jediné co o ní víme je to, že měla blond vlasy, drobnou postavu, asi okolo dvaadvaceti let a byla pravděpodobně…"

"…závislá na kokainu nebo něčem podobném." Doplnil Davis Tru.

"Páni… no tak to nemám opravdu tušení, kdo by to mohl… počkat. Říkáš blond vlasy, kolem dvaceti let?" Zamyslel se Harrison.

"Ano, drobná blondýnka, měla na sobě džíny, červený svetr a na krku zvláštní přívěsek ve tvaru…" Upřesnila popis Tru.

"…hvězdy." Dopověděl Harrison.

"Jak to víš? Ty ji znáš?" Nechápala udivená Tru.

"Znám… to se říct nedá. Byla tu odpoledne a dával jsem jí led do pití a teď… je mrtvá. Na tohle si nikdy nezvyknu." Zachmuřil se přehnaně Harry, jako by dívku znal nejméně deset let.

"Nedramatizuj to, ještě máme půl hodiny nic není ztracené." Zkrotila ho Tru.

"Víš, ve kterém bytě bydlí?" Vyhrkl Davis.

"Myslím, že bych si vzpomněl." Přitakal Harrison.

"Ok, tak jdeme na to. Její život může viset na vlásku." Zavelela Tru.



"Čí život může viset na vlásku?" Zeptala se s tajemným úsměvem Carrie, která právě vešla do ložnice a zaslechla poslední slova.

"Carrie, ty jsi tu? Vůbec jsem si tě nevšiml." Davis se snažil ne moc šikovně zamluvit situaci.

"O jakém životě to tady mluvíte?" Předstírala nevědomost.

"O jedné staré sousedce. Je moc nemocná." Pokusila se z toho vybruslit Tru.

Harrison se rozhodl, že konečně uplatní svoji výmluvnost pro dobrou věc.

"Přesně tak. Moc nemocná. Má nevyléčitelnou chorobu a ztrácí nad sebou kontrolu. Slíbili jsme jejímu vnukovi, že na ni dohlédneme a tu a tam ji zkontrolujeme, takže jsme mysleli, že půjdeme zkontrolovat, jak se má a jestli je v pořádku. Znáte to, staří lidé, člověk nikdy neví co se jim může stát, uklouznou ve sprše nebo tak něco, nebo zapomenou vypnout…" Začal fantazírovat Harrison.

"Harry! Myslím, že to nám všem k pochopení úplně stačí." Zarazila ho Tru a ještě na něj významně pohlédla, aby toho nechal, jinak že všechno pokazí.

Carrie se rozhodla, že využije situace. Když to nedokázal Davis sám, bude to muset risknout a udělat to sama.

"Ne, to je v pořádku. Nemusíte to hrát. Davis mi to řekl." Podívala se na ně důležitě Carrie.

"Davis ti řekl co?" Nechápala Tru. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by Davis udělal něco takového bez jejího svolení.

"O tom, co děláš a co dokážeš, Tru."

"Promiň, ale asi pořád nějak nemám ponětí, o čem to mluvíš." Snažila se Tru zapírat, ale začínala mít neblahé tušení a pomalu jí to začalo docházet.

"Tru, já… řekl jsem jí pravdu. O tom co děláme, co ty dokážeš a jak zachraňuješ lidi." Ozval se po dlouhé odmlce Davis a neměl ani odvahu, podívat se Tru do očí. Nejdřív si myslel, že Carrie popadne za paži a vyhodí ji z pokoje, ale pak mu došlo, že už s těmi výčitkami stejně nemohl dál žít. Věděl, že udělal chybu, že to prozradil, ale tak trochu se mu ulevilo, že už to Tru ví a nemusí to dál tajit.

Tru nevěřila svým vlastním uším.

"To se mi snad zdá! Co kdybych si rovnou nechala natisknout tričko s nápisem "Zachraňuju mrtvé lidi, pokud potřebujete pomoc volejte na toto telefonní číslo!" Myslela jsem, že máme nějakou dohodu!" Vybuchla Tru.

"Já vím, já vím, ale Carrie má právo to vědět. Nemohl jsem jí dál lhát, navíc je to dobré pro nás všechny. Carrie nám může hodně pomoci. Podívej se na to i z jiné stránky…" Řekl Davis.

"Nemohl jsi jí dál lhát?! A co já?! Já jsem mohla lhát celé měsíce Lucovi a…"

"Hele, nechci vás rušit, ale myslím, že teď bysme měli dát přednost něčemu, nebo spíše někomu jinému." Řekl Harrison a mrkl na Tru.

"Harrison má pravdu, na tohle teď není čas!" Probrala se Tru, protože jí došlo, že se teď musí soustředit na dívku."

"Máme už jen asi deset minut. Honem."

Celá jejich čtveřice prosvištěla bytem, až se Avery a Jensen nestačili divit.

"Tohle se tady děje na oslavách běžně?" Zeptala se Avery.

"Myslíš to, že se Tru a spol vypaří v půlce večera a vrátí se za nějakou dobu neznámo odkud? A že si nechá ujít i novoroční přípitek?" Odpověděl Jensen.

Avery jen přikývla.

"Jo, tak to je tady na denním pořádku." Zkonstatoval Jensen a dopil jedním lokem láhev piva.



Tru a ostatní vyběhli z bytu, ale na chodbě na ně čekalo překvapení… Tru by asi nepřekvapil Jack, její otec nebo dokonce kdokoliv jiný natolik, jako ji převapilo bezvládné tělo ležící na zemi před jejím bytem.

"To je ona?" Zeptala se naoko udiveně Carrie.

"To není možný." Zděsil se Harrison a šokovaně hleděl na mrtvou Karen. Ležela na zemi, naprosto bez jakýchkoliv známek života. Byla mrtvá.

"Přišli jsme pozdě." Hlesla Tru zděšeně.

"Ne to ne, měli jsme ještě alespoň deset minut… díval jsem se na hodiny…" Nechápal Harrison a sklonil se k mrtvé dívce. Pokusil se jí nahmatat puls, ale marně.

"Musela mít bolesti a dojít až sem… nejspíš ostatní neslyšeli zvonek…" Vysvětloval si situaci sám pro sebe Davis.

"Přišli jsme pozdě. Kdyby nedošlo k té hádce, stihli bychom to a ona by teď…" Chytila se Tru zoufale za hlavu. Bylo jí do breku. Jack se tu neobjevil ani na minutu a stejně se jí nepodařilo tomu zabránit. K čemu tohle všechno vlastně je?!

"Ne Tru, to ne. Díval jsem se na hodiny v kuchyni. Měli jsme ještě ČAS!" Zakřičel Harrison rozčileně a bouchl pěstí do zdí.

Davise napadlo, že je zvláštní, že se tu dnes ani neobjevil Jack, ale pravý důvod ho samozřejmě ani nemohl napadnout.

"Nejspíš se stalo něco neočekávaného. Jenže na to už teď nepřijdeme." Připojila se do hovoru Carrie a v duchu se potutelně usmívala.

Všichni stáli na chodbě nad mrtvou dívkou… nechápali co se stalo nebo jak se to stalo. Jediné co věděli bylo, že přišli pozdě a někdo za to všechno mohl! Někdo ji měl na svědomí a Tru se v tu chvíli zapřísáhla sama sobě, že to nenechá jen tak! Ten dotyčný za to zaplatí!



V další epizodě se dočtete:
Jak zamíchá Carrie osudím? Uvědomí si Tru, že má po svém boku zrádce? A co Jack? Dozví se Tru, jaká byla jeho role v jejím posledním nezdaru? To vše v další epizodě. Již brzy…